SPOUŠTĚČ

5. prosince 2018 v 15:34 | doma |  KNIHY
Spouštěč - autor Wulf Dorn. Po dlouhé jsem dnes dočetla německý thriller a zase si dám od německých spisovatelů pohov. Německy píšící autory nemám ráda, ale nic jiného ke čtení muž nepůjčil. Nemám ráda ani německé seriály a filmy a vlastně nemám ráda ani němčinu.

Tahle kniha se mi zdála zpočátku hodně čtivá, vlastně do té doby, než mi děj přišel až moc překombinovaný. Zhruba od poloviny jsem už četla jen proto, že jsem se chtěla dopracovat ke konci a ten konec mi absolutně neseděl. Ani při mé bujné fantazii jsem si neuměla představit některé detaily, například ze sklepních prostor. Tedy já si je představovala, až mě z těch představ málem kleplo, ale zaboha jsem si neuměla představit to, jak nakonec psychiatr Mark celému zapeklitému řešení přišel na kloub, jak to na místě vyspekuloval. Prostě mně se ten konec thrilleru zdál naprosto šílený.

Jak by Ellen dokázala všechno to ubližování, myslím tím ty detaily, když například autor popisuje, jak na Ellen v lese Černý muž skočil a rajtoval jí po zádech, jak jí mlátil hlava nehlava, jak do ní kopal a nejen on a ve finále si všechno měla způsobit sama? Sama sobě dávala elektrošoky, sama si napustila ve sklepení terapeutickou vanu, vlezla do ledové vody a sama se z vany přikryla těžkým víkem a samy se asi uzavřely západky na víku, aby nemohla ven?


z přebalu -
Kdo se bojí Černého muže?
Případ zneužívané pacientky se pro psychiatričku Ellen Rothovou stává noční můrou. Žena tvrdí, že ji pronásleduje Černý muž, a krátce nato beze stopy zmizí. Při pátrání se cílem neznámého přízraku stává i Ellen. Při šíleném závodu o čas je ve hře život lékařky i její pacientky. Psychiatrička stále hlouběji zabředá do labyrintu strachu, násilí a paranoie. A čas na splnění ultimáta co nevidět vyprší…

ukázka -
Ellen se znovu zhluboka nadechla, zavřela kufr vozu a otočila se - vzápětí sebou škubla. Leknutím málem vykřikla, ale rozvážnější část rozumu jí varovala, že k tomu není důvod.
Je to prostě jen holčička. Malá, ani ne desetiletá dívka v pestrobarevných letních šatech, s velmi vážným výrazem v obličeji.
"Tys mě ale polekala," zasmála se Ellen. Byl to velmi nejistý smích. Téměř automaticky schovala klíč za zády. "Jseš tady sama?"

Holčička zavrtěla hlavou. "Pojď, on už na tebe čeká," vyhrkla jen. Otočila se a rozběhla se zpátky k lesu, odkud přišla. Ellen to nejdřív zaskočilo, takže nedokázala hned zareagovat. Dívala se za dívkou, jak bez jediného ohlédnutí vbíhá do lesa. Přitom obratně přeskakovala dřeviny a trsy kapradí a nevšímala si štěrkové stezky, jako by pro ni vůbec neexistovala.
Ellen ani na okamžik nepochybovala o tom, že dítě tím on mělo na mysli Černého muže. Stejně tak byla přesvědčená, že ta malá k němu patří. Že by dokonce byla jeho dcera?
Lékařka měla najednou pocit, že do sebe všechno logicky zapadá. Ten chlap, Černý muž - ať už se jmenuje jakkoli -, pro ni poslal to děvče, aby tak získal nezbytný čas na přesun od kliniky na místo, kde se chtěl s Ellen skutečně setkat.
Navíc si byla jistá, že tam bude i bezejmenná pacientka. Jeho žena. Žena, kterou - ať už z jakéhokoli důvodu - ztloukl tak, že má modřiny a krevní podlitiny po celém těle.
 


Aktuální články

Reklama