Březen 2018

veselé Velikonoce

31. března 2018 v 15:14 | doma |  FOTO-ZÁPISNÍK
Mělo svítit sluníčko, ale nesvítí, místo toho od rána jemně, zahradnicky prší.

Nevadí, plány jsem žádné neměla, takže se mi nic ani v nejmenším nenarušilo. Navíc my vláhu potřebujeme jako sůl, aby rostly v létě a na podzim houby, na které tak ráda chodím.


Pokud sem ještě někdo zavítá, přeji krásné, veselé, pohodové Velikonoce, zkrátka takové, jaké kdo má rád. Do e-mailové schránky mi přišly krásné velikonoční obrázky, tak jsem jich pár poskládala, jen tak, pro radost

mlha přede mnou

31. března 2018 v 8:03 | doma |  FOTO-ZÁPISNÍK
Mlha přede mnou, mlha za mnou, tak by se dalo charakterizovat dnešní ráno. Fotit mlhu se mi ale nechce. Na teploměru 3,6°C, a stoupá. Poslouchala jsem v posteli ČRo Brno a když hlásili teplotu z celé Moravy, nestačila jsem se divit. No ale zase na druhou stranu tam mají přijít první letošní bouřky, asi z toho nenadálého tepla.

Tak nějak mi připadá, že brněnské vysílání je mnohem lepší, i to zpravodajství. Moderoval pan Zdeněk Truhlář, kam se na Brno hrabe ČRo Dvojka.


Už je to pět let, cos odešel.
Stále na tebe s láskou
vzpomínám...

Včerejší sněženky, které jsem zapasovala do koláže jsem užuž chtěla vymazat a pak mi přišlo, že je to docela dobrá fotka a byla by škoda jí hned odstranit do koše, tak jí tady mám ještě jednou.


A jak jsem se tak dívala, tu a tam se objeví na různých místech i sněženka samotářka. Nevím jestli bych to tak měla nechat, a nebo je po odkvětu opatrně sesadit. Líbí se mi, když jdeme na procházku k lesu a po obou stranách před vstupem do lesa jsou snad tisíce, možná desetitisíce sněženek, to je taková až dechberoucí krása. Neměla jsem u sebe foťák, dobíjel se akumulátor a tak o té kráse můžu jen psát.

co by se na velký pátek nemělo

30. března 2018 v 13:41 | doma |  FOTO-ZÁPISNÍK
Nikdy jsem tenhle den neřešila, po pravdě mě to ani nenapadlo. No dneska jsem trochu uklízela a při té příležitosti jsem svlékla ložní prádlo a šups s ním do pračky.

Muže jsem pověřila, aby mi vyndal ze sklepa velký sušák, protože zase fouká a tak by prádlo mohlo uschnout venku, jenže ouha. Muž pravil, jestli nejsou na dnešní den nějaké pověry o prádle, praní a tak pod. Nevím jak ho to napadlo zrovna dneska. Mrkla jsem se pro jistotu na internet, protože vím, že na Štědrý den by se prát nemělo, tchýně pověsila prádlo a zemřel jí tatínek.

Všechno jsem to podělala. Nemělo by se rýpat v zemi a já něco málo vyplela. Nemělo by se uklízet, a my uklízeli, no a nemělo by se prát. Kvůli těmto činostem se může stát neštěstí. Nedělám si srandu, to bych si nedovolila. Zkrátka nejlepší by bylo dneska jen lenošit.


Tak teď nevím, jestli jsem to neporušila i s focením. Našla jsem krásně rozkvetlé krokusy, vyfotila jsem další trsík sněženek a taky jsem si vyfotila jediný velikonoční pohled od své bývalé kolegyně z práce.


Nakonec přidám háčkovaného ptáčka, chtěla jsem ptáčků uháčkovat víc, a různě barevných. Sliby, chyby, znáte to

tořivka

29. března 2018 v 14:59 | doma |  FOTO-ZÁPISNÍK
Tak se nakonec udělalo hezky, chvílemi se ukáže i sluníčko. Vítr pofukuje, každou chvilku se mění rychlost, zatím to není tak zlé, abych měla nervy v kýblu. Teplota kolem 7-8°C, za domem, kam se nedostanou sluneční paprsky je ještě pořád zmrzlá zem. Nějak se tomu jaru k nám zatím moc nechce.

Znovu jsem obešla s foťákem zahrádku, a nic nového není vidět, už delší dobu lezou tulipány, narcisky, hyacinty a viděla jsem rašící koniklec. Loni touhle dobou už myslím kvetl.


Peču už druhý bochánek, to abych nevyšla ze cviku. Nového je jen to, že se po dlouhé době na tořivce ukázal květ.

velikonoční povídání

28. března 2018 v 15:50 | doma |  FOTO-ZÁPISNÍK
Blíží se Velikonoce, pro někoho veselé svátky Jara, mě však dnes už spíš jen rozesmutní a čím jsem starší, tím je to horší. Z těch velikonočních tradic v naší rodině každý rok něco ubyde, vajíčka sice ještě barvím, ale už je nezdobím. Beránka nepeču, jen mazanec, a někdy udělám jarní salát, nebo velikonoční nádivku. Letos asi salát nebude, protože nejsou zatím ani kopřivy, ani pampelišky.

Svátky jara mě rozesmutní proto, že si vzpomenu na jehňátka, a na kůzlátka, protože jehněčí i kůzlečí se o těchto svátcích hodně konzumuje a i když nejsem zatím ještě úplný vegetarián, jehněčí, kůzlečí, telecí, hovězí, ani koninu bych nevzala do pusy. Ostatně nejím ani králíka, ze stejných důvodů. Pevně doufám, že se brzy dopracuju k tomu, že maso vynechám úplně.


A vzpomenu si o velikonočních svátcích i na jednu hodně starou paní, která se vyskytovala v tento čas před obchodním domem MÁJ. Stávala tam s plným velkým papírovým kufrem, tzv. loďákem, kde měla stovky, možná i tisíce malovaných kraslic. Byly tam naskládané větší kachní i husí, ty stály myslím deset korun, a slepičí byly po pěti korunách.

Ta paní dojížděla prodávat kraslice do Prahy vlakem a to až z Moravy. Možná jezdila takovou dálku proto, že v Praze jí šly lépe na odbyt a na Moravě by své výrobky nejspíš neprodala. Jedno jaro jsem si pár kraslic od té ženy koupila, hlavně i kvůli tomu, že mi jí bylo strašně moc líto, jak tam tak celý den ve svém věku stála a měla oteklé nohy.

I když mi pak známí říkali, jaký jsem si donesla kýč, mně se ty kraslice líbily. Pravdou je, že asi nebyly moc dokonalé, nebyla to žádná jemná práce, jaká se ještě i dnes na kraslicích vidí. Barvy byly dost křiklavé, možná nějaké permanentní tempery, ale co kraslice, to originál. Na jedné vymalovala rozkvetlé fialky, na jiné ovečky s velkou mašlí kolem krku a zvonečkem. Vzpomínám na jednu kraslici, byl na ní namalovaný do vozejčku zapřažený kohout a táhl celou kupu barevných vajec.

Ta paní už pravděpodobně ani nežije, ale já si na ní vždycky vzpomenu, i když tehdy zakoupené kraslice nepřežily naše stěhování a do jedné se rozbily.

A jestli sem někdo chodí pravidelně, tak přeji krásné a taky i veselé Velikonoce.

rovných sedmdesát

28. března 2018 v 10:33 | doma |  FOTO-ZÁPISNÍK
Ani jsem v to nedoufala, protože jsem minulý týden dost mlsala. Sice hlavně hořkou čokoládu, ale sladila jsem si i čaj, měla jsem chleby s domácí meruňkovou marmeládou a tak by se dalo pokračovat. Dneska jsem trochu s obavami vlezla po několika dnech na váhu a s napětím sledovala, co se objeví za šílenou cifru.

No, napřed se to zhouplo na 69,9kg, ale hned nato se váha ustálila na rovných 70kg. Mám radost, je to moje nejnižší váha za posledních 6 let. Když se tak nad tím zamyslím, chybělo tehdy málo, snad jen půl kila a vážila jsem rovných 80kg.


Jinak počasí opět nic moc, chvílemi poletuje sníh s deštěm, je pošmourno a ohlášený je dost silný vítr. Snad to nebude tak zlé, mám z toho vichru vždycky nervy.

hrníčkový bochánek

28. března 2018 v 9:23 | doma |  Z NAŠÍ KUCHYNĚ
Těsto na bochánky děláme hustější, pak se nám v troubě nerozeběhne.

na menší bochánek -
1 a 1/2 hrnku polohrubé mouky, 1/4 hrnku mléka, 3 lžíce cukru krupice, 3 lžíce rozehřátého vychladlého tuku, 2 lžíce rozinek, 1 lžíce na nudličky nakrájených spařených a oloupaných mandlí, 1/2 lžíce droždí, 1 žloutek, vanilkový cukr, citronová kůra a špetka soli


Do vlažného mléka rozdrobíme droždí, přisypeme lžíci cukru, zaprášíme jednou lžící mouky a necháme v teple vykynout.
Do mísy nasypeme polohrubou mouku, cukr, strouhanou citronovou kůru, přidáme vykynutý kvásek, a těsto prohněteme. Nakonec přilijeme rozpuštěný vychladlý tuk, přidáme žloutek a zpracujeme tuhé těsto. Když se těsto nelepí ke stěnám mísy, přisypeme omyté a osušené rozinky, zapracujeme oloupané mandle a těsto důkladně prohněteme.

V míse utvoříme bochánek, poprášíme jej moukou a necháme na teplém místě vykynout. Poté ho umístíme na plech, na tukem potřený pečící papír a necháme dokynout. Před vložením do dobře vyhřáté trouby bochánek potřeme rozšlehaným vejcem, posypeme rozinkami a na nudličky nakrájenými mandlemi, prořízneme, nebo prostřihneme na středu křížek a pečeme. Když bochánek zrůžoví, zmírníme teplotu a zvolna pečeme 3/4 hodiny. Opsáno z hrníčkové kuchařky.

poznámka - Na potření už léta používám jen zbylý bílek a taky to jde.

jaro opravdu nespěchá

27. března 2018 v 11:57 | doma |  FOTO-ZÁPISNÍK
Před chvilkou jsem byla zkontrolovat zahradu, vzala jsem si do kapsy foťák, abych to zdokumentovala. Na skalce vyrazila jedna puškinie ladoňkovitá, ale k té se s foťákem nedostanu.

Dál kvete bílý krokus, ten už tady mám a čekám ještě na modré, ty mají zdá se zpoždění. Odvetl talovín, moc jsem si ho neužila, ale možná se ještě ukáže i na jiném místě. Mám na blogu i sněženky, jenže jsem si dneska vyfotila jiný trsík, trs se těm pár rostlinkám ani snad nedá říkat. Jen by to chtělo víc sluníčka.


Na procházce už jsem viděla rozkvetlé jehnědy a na nich semtam i včelku, u nás na lísce jsou jehnědy ještě zavřené.


Zahlédla jsem i bledulky, zatím jen poupata a u známé už bledule dávno kvetou. Celkově se tedy dá říct, že k nám, tím myslím naší zahradu jaro zatím nespěchá.


A momentálně se mi líbí šrouby a matice...

ZÁZRAK

27. března 2018 v 9:46 | doma |  FILM
Včera jsme se dívali na ruský film Zázrak - Чудо, který byl natočený podle skutečné události,
i když se tomu nechce pomalu ani věřit. Zázrak se stal v zimě roku 1956 v Grečansku.

Příběh začíná a mně připadá, že jsem se snad ocitla v pohádce Mrazík. Jistá dospělá dcerka (na vlasech natáčky), se totiž chovala stejně jako Marfuša, a byla jí i podobná. Své matce jen rozkazovala, sama se ničeho doma ani nedotkla.

Dcera čekala návštěvu, pozvala hosty na své narozeniny a styděla se za ikony - svaté obrázky na zdi, které měla matka po své mamince a babičce. Dcera chtěla všechny krásné ikony spálit a matku chování své dcery velice rozrušilo, i když jak sama řekla, nebyla příliš věřící. V té chvíli do okna narazil holub, okno se rozbilo, holub zůstal ležet na parapetu a matka říkala, že je to znamení, že se něco stane. Dcera dál řvala na matku, ať něco dělá, nebo že v chalupě zmrznou a i ten hlas měla jako Marfa.

Matka sbalila ikony, nechala jen jednu a to ikonu Svatého Mikuláše Divotvůrce, a rozhodla se, že je někomu daruje. Odnesla je do chalupy místního popa. Mezitím se konala příprava na oslavu. Když navečer dorazila omladina, tak dcera matku vyhnala do zimy, aby jim doma nepřekážela.

Matka sedí venku, zrovna začala vánice a ona říká jejich pejskovi, že mu donese něco k jídlu, aby neměl hlad. V chalupě mladí tančí, pijí, veselí se a dcerka sundala ze zdi obrázek Svatého Mikuláše, že si zatancuje s ním. V ten okamžik se z chalupy ozval strašlivý jekot, protože dcera na místě zkameněla. Nemyslím, že by byla z kamene, ale vypadala nehybná, ztuhlá jako socha, a rukama si tiskla na hruď ikonu Svatého Mikuláše.

Matka se šla podívat co se děje a dostala záchvat, začala plakat, naříkat a letěla pro ikony, protože věřila, že se tak stalo díky tomu, že se jich zřekla. Ikony dostala zpátky a vydala se s nimi na koleje. Není jasné co se stalo, snad jí na kolejích uvízla galoše. Blížil se houkající vlak, matka na něj zírá, ale není schopna utéct....

Mezi tím po řadu dní probíhá vyšetřování, co se stalo. Místo bylo obklíčené, aby se tam nikdo nepovolaný nedostal. V chalupě zůstalo všechno tak, jak to bylo, než dívka ztuhla. Na stole plesnivělo jídlo, na nádobí pavučiny a mezi nimi po stole pobíhaly myši. Dcera jako solný sloup, taktéž obrostlá pavučinami, vypadala jako mrtvá, a zmrzlá zároveň. Ovšem když jí přiložili před ústa zrcátko, tak se orosilo.

Takto zkaměnělá vydržela 128 dní. Do městečka se náhodou dostal Chruščev, protože byla bouřka a letadlo muselo nouzově přistát. Chruščev si vzpomněl, že ve městě byla náboženská provokace, když mu lidé řekli o zázraku, tak se do oné chalupy rozjel, aby viděl dívku na vlastní oči. V místosti byl přítomný i biskup a když se na něj Chruščev obrátil, řekl že by se měla v první řadě odstranit z rukou dívky ta ikona. Nikomu se to však dosud nepodařilo. Biskup řekl, že by to musel udělat mladý mnich - panic. Jenže kde toho mnicha vzít, když byl vydán rozkaz, aby všechny kláštěry nechali zavřít.

Chruščev vyšel ven a ptal se lidí, kteří opodál stáli, jestli je mezi nimi mnich, který by byl nezkušený panic. A přihlásil se syn onoho popa, kterému matka na začátku darovala ikony. Vešel do místnosti a ikonu Svatého Mikuláše Divotvůrce dívce z rukou snadno vytáhl.

A jak to udělal, dívka se nadechla, otevřela oči a svalila se. Odvezli jí k doktorovi, ten zkoumal proč se to přihodilo, ale stejně na nic nepřišel.

Potom dívku vyslýchal zmocněnec pro náboženské otázky (asi příslušník tajné policie), byl zlý, dívku týral, chtěl vědět, co se stalo, kdo jí pomáhal, kdo jí chodil krmit, jenže dívka nemluvila, vypadala stále jako v tranzu. Vzeky bez sebe, že neodpovídala jí nechal zavřít mezi vězně. Náhodou byl na cele i člověk, který u zázraku byl a ten jí ochránil, před znásilněním. Dívka se zachránci zadívala na krvavé šrámy, které měl v obličeji, přiložila k nim ruku a rány se zacelily.

Film končí tím, že dívku odvezli do psychiatrické léčebny, kde jí stříhají do hola a ona se dívá z okna, a vidí, že na parapet právě usedl holub. Dívka se na holuba zadívá a usmmívá se.....

Nedalo i to a ještě jsem vyhledala několik odkazů na tenhle příběh, jeden odkaz přidávám. Podle očitých svědků to bylo tak - dívka Zoja očekávala při novoroční slavnosti svého snoubence Nikolaje a ten nepřicházel. Zoja sundala ze zdi ikonu Svatého Mikuláše/Nikolaje a řekla, že si tedy zatancuje s ní. Lidé Zoje říkali, aby nehřešila, ale Zoja jim na odpověděla, asi zhruba toto. "Jestli je Bůh, tak ať mě potrestá" a stalo se.

bio na trojce

26. března 2018 v 13:22 | doma |  FOTO-ZÁPISNÍK
Nějak na můj vkus moc často v poslední době od meteorologů slyším, že bio zůstává na nejvyšším stupni č.3. Nejinak je tomu i dneska, a já to cítím, ani by mi to nemusel nikdo hlásit. Špatně se mi dýchá, pobolívá mě hlava, svaly i klouby, a to i přes to, že už týden užívám ALVAIS TRIPLE BLEND. Zatím necítím žádnou úlevu, ale je asi ještě brzy, abych cokoliv hodnotila.


Takhle hezky bylo včera. Dnes ráno slabý mráz, teď odpoledne zataženo, nevlídno, ale poměrně teplo 8°C.

A já jsem od rána mimořádně, dalo by se říct až abnormálně líná. K obědu byly jen domácí hranolky, k nim jsme přidali před dokončením na chvilku rozpéct rozkrojený camembert. Mám to tak ráda a je to rychlovka.

No a ještě jsem ani neumyla nádobí, tak moc se mnou ta lenora cloumá.